Salát "alá" rychlovarná konvice

Byli jsme mladí, nerozvážní a spontánní, a tak jsme se s ajťákem rozhodli sestěhovat, ačkoli v té době byl celý byt tvořen pouze bílými stěnami a žárovkami visícími volně ze stropů. Několik týdnů jsme měli pouze vybavenou koupelnu, postel, psací stůl, jednu jedinou židli a vypůjčenou rychlovarnou konvici.

I přesto, nebo možná právě proto, jsme se snažili vnést do našich životů trochu úroveň a chtěli jsme stolovat s jistou dávkou společenské etikety. To bylo s jedinou židlí poněkud troufalé a víceméně nesmyslné, ale jak už jsem řekla, byli jsme mladí... (Alespoň někteří z nás…)

Ale ano, byly to zlaté časy, kdy jsem krájela zeleninu na parapetu, každý den jsme běhali pro čerstvé potraviny, protože jsme samozřejmě neměli lednici a jediné jídlo, alespoň vzdáleně připomínající teplou kuchyni, byl kuskus.

S lehkou dávkou nostalgie vám představuji recept na vyvážené jídlo uvařené pouze díky rychlovarné konvici!

Ingredience
·         1 hrnek celozrnného kuskusu
·         1, 5 hrnku vody
·         2 lžíce extra panenského olivového oleje
·         1 lžička oregana
·         hrst švestkových rajčat
·         polovina salátové okurky,
·         balkánský sýr
·         hrst oliv
·         1 červená cibule
·         3 lžíce citrónové šťávy
·         čerstvě mletý pepř
·         mořská sůl
·         hrnek Čat Čapat (Jde o indickou zdravou alternativu slaného mlsání. Složení: cizrnová mouka, čočka, hrách, mořská sůl, mango prášek, černý pepř, kmín, asafetida, rostlinný olej (řepkový), karambol semena, zázvor, skořice. Čat Čapat zakoupíte ve větších prodejnách se zdravou stravou, na internetových obchodech nebo na různých trzích.)

Kuskus nasypte do větší misky a smíchejte s olivovým olejem a oregánem. V rychlovarné konvici uvařte vodu, kuskus zalijte a přikryjte poklicí na 10 minut. Mezitím v jiné míse smíchejte všechny ostatní ingredience.

Okurku i cibuli nakrájejte na menší kousky, olivy a rajčata přepulte, balkánský sýr nakrájejte na kostičky.
Do směsi vmíchejte kuskus a dochuťte citronovou šťávou, osolte, opepřete.


A nezapomeňte na Čat Čapat! Doporučuji jím salát posypat až při samotném servírování. Jednak bude lahodit oku a zadruhé, pokud směs nasypete do salátu, který budete podávat například až druhý den, Čat Čapat se rozmočí a nebude již tak křupavý.

Muffiny a dortík z červené řepy

Očekávali jsme návštěvu, a tak jsem se chtěla vytáhnout a upéct něco extra. Od svého tatínka jsem však již vycvičená, že nikdy nesmím prozradit, že peču či vařím záměrně něco „zdravého“, neb podle něj, co je zdravé, je zaručeně nedobré. A tak jsem se naučila držet jazyk za zuby a vymlouvat se na tajemství šéfkuchaře. Nyní jsem tedy nepekla muffiny s červenou řepou, ale Red Velvet.

Nakonec jsem měla příliš mnoho těsta, a tak jsem kromě 24 malých muffinů upekla také koláč. Oba výtvory dopadly nad očekávání dobře, těsto zůstalo uvnitř vláčné a kypré, nikdo nic nepoznal a myslím, že si všichni opravdu pochutnali.

Použité ingredience na 24 malých muffinů a koláč:

350 g předem uvařené červené řepy

lžíce řepkového oleje

130 ml bílého jogurtu Free From

120 g změklého másla

3 vejce

125 g hladké pšeničné mouky

125 g celozrnné pšeničné mouky

vanilkový cukr

140 g cukru

30 g Holandského kakaa

0,5 lžičky jedlé sody

0,5 lžičky soli

lžička prášku do pečiva

Poleva pro návštěvu:

180 g lučiny

50 g změklého másla

50 g moučkového cukru

Poleva bez laktózy:

Kvalitní arašídové máslo

Řepu jsem nakrájela na kousky a se lžící oleje ji umixovala v hladké pyré. Přidala jsem vejce, máslo a jogurt a znovu mixovala. Výsledkem bylo nebezpečně žvýkačkově růžové cosi náramně vonící po řepě.

V druhé míse jsem smíchala obě mouky, cukr, kypřící prášek, sodu, sůl, kakao. Obě směsi jsem důkladně promíchala a lžičkou plnila papírové košíčky na muffiny a máslem vymazanou koláčovou formu.

Pekla jsem v předehřáté troubě na 180 °C asi 30 minut, koláč asi 45. Doporučuji občas propíchnout špejlí a snažit se vystihnout ten okamžik, kdy bude těsto na povrchu již pevné a křupavé ale uvnitř stále vláčné.

V průběhu pečení jsem připravila laktózovou polevu smícháním a vyšleháním všech ingrediencí. Po vychladnutí jsem některé muffiny ozdobila polevou a jiné arašídovým máslem.

Dortík jsem podávala s rybízovou marmeládou a banánem. Doporučuji vyzkoušet také např. s datlovým sirupem.

Müsli sušenky

Vždycky, když jsem potřebovala rychle něco sníst, vytáhla jsem z ledničky jogurt nebo kefír. Protože mléčné výrobky jsou pro mě již tabu, potřebovala jsem vymyslet vhodnou a chutnou alternativu. Většinou vytvořím nějaký bleskový zeleninový salát s ořechy, tvrdým sýrem či tuňákem. Ovšem vzhledem k mému životnímu stylu, kdy stále někde pobíhám a často jím téměř doslova za chůze, nejsou krabičkové saláty a vidlička úplně nejlepší.

Proto jsem napekla zásobu müsli tyčinek, které stačí zabalit do potravinové fólie a jakmile vás popadne hlad, můžete tyčinku vybalit z kapsy.

U těchto sušenek neuvádím gramáž, záleží čistě na vaší chuti, fantazii, zásobách, co máte ve spíži. Můžete použít sušené ovoce, datlový sirup, na tenké plátky nakrájená jablka, ořechové máslo, …

Já jsem k výrobě použila:

banán

vejce

4 polévkové lžíce jablkového pyré

1 čajovou lžičku skořice

1 lžičku medu

plátky mandlí

misku rozinek

misku strouhaného kokosu

90% čokoládu Lindt

misku celozrnných ovesných vloček

Nejprve jsem namočila rozinky do horké vody a nechala je odstát. Banán jsem rozmačkala vidličkou a smíchala s vejcem, jablkovým pyré, medem a skořicí. Přimíchala jsem ovesné vločky, rozinky, kokos a mandle. Čokoládu jsem nasekala v robotu na malé kousky a přimíchala ke zbytku směsi.

Směs jsem rozprostřela do zapékací mísy vyložené pečicím papírem a pekla cca 25 min na 180 °C.

Po vychladnutí jsem plát rozkrájela na jednotlivé tyčinky a uložila do lednice. Zůstaly krásně sladké a vláčné.

Dopřejte si je třeba jako rychlou svačinu nebo zkombinujte s ovocem a ořechy a vychutnejte si zdravou sladkou snídani.

Salát s červenou řepou a falafelem

Potřebovala jsem spáchat opravdu rychlou večeři. Zaprvé už byla spousta hodin a zadruhé jsem už šilhala hlady. Moje vůle však ještě pracovala na takových 25 %, a tak jsem si k večeři nevzala Margotku ani brambůrky, ale posbírala, co se doma našlo, a všechno jsem to hodila na pánev. Tedy skoro všechno…

Ingredience:

mix salátů (baby špenát, rukola, polníček)

2 cibule nakrájené na větší kusy

cuketa

předem uvařená (může být i pečená) červená řepa

tvrdý sýr

falafel (kupovaný)

celozrnný toastový chléb

řepkový olej

koření na grilovanou zeleninu

Na pánvi jsem na troše oleje opekla cibuli do zezlátnutí. Poté jsem orestovala cuketu posypanou kořením na grilovanou zeleninu a předem uvařenou červenou řepu. Ze všech stran jsem chvíli opékala na pánvi falafel a na sucho pak také celozrnný toastový chléb. Tvrdý sýr jsem nakrájela na kostky.

Na talíře jsem naskládala opraný salát a na lůžko z plátků cibule posadila falafel. Kolem jsem rozprostřela restovanou zeleninu, sýr a opečený chléb.

Na fotografii je porce pro ajťáka, který si na celozrnný chléb nutně nepotrpí. Zároveň omluvte, prosím, kvalitu fotografie. Když mám hlad, nejsem to já. Svou porci jsem zhltla téměř ještě během samotného vaření, tolik se mi žaludek kroutil hlady.

Tak si na přípravu večeře dopřejte více času než já a ať vám chutná!

Černobylská romantika

Červenec 2016, třetí rande s mým ajťákem. Bere mě na velmi romantickou schůzku – na přednášku o černobylské havárii. Tehdy ještě asi netušil, že nevydržím sedět na místě déle než patnáct minut a že odborným technickým výrazům ani zbla nerozumím. Tedy… to druhé tušit mohl. Každopádně netušil ani to, že ve svých pubertálních labilních letech jsem na internetu narazila na Pripjať, město duchů, a zatoužila jsem jej prožít na vlastní kůži. Pravděpodobně mě nebere vůbec vážně, když mu ve zšeřelém sále pošeptám, že bychom si do Černobylu mohli udělat výlet, protože bez váhání odpovídá, že ano.

Září 2016. Ajťákovi došlo, že to s Černobylem myslím vážně a lehce se orosil. Tak nevím.

Listopad 2016. Naše první romantická dovolená začíná! V kapse nás hřejí čerstvě natisknuté pasy a peněženky máme plné hřiven. Ajťák se po cestě učí azbuku, já sleduju dokumenty o výbuchu. Cpeme se černobílými koláči (doufám, že jste ten vtip pochopili).

Dovolte mi, abych zde vyzdvihla ty nejzajímavější okamžiky celého výletu. Jednalo se o krátký zájezd se dvěma dny prohlídek a jedním přespáním.

Ubytování. Přísahám, že jsem celou dobu žila v přesvědčení, že budeme spát v Kyjevě. Když jsme v Kyjevě přesedli do ukrajinského autobusu, moje představa se rozplynula jako pára nad hrncem. Noc strávíme v Černobylu.

(Černobyl je vesnice, která byla vystavěna u elektrárny Černobyl, zhruba 15 kilometrů od ní. Leží v tzv. druhé bezpečnostní zóně, která se rozprostírá do vzdálenosti 30 km.)

Projeli jsme bezpečnostní kontrolou a podepsali jakýsi dokument sepsaný v azbuce. Od místního průvodce Sergeje jsme dostali četná varování: nepokládat tašky na zem, pokud možno venku na nic nesahat, vyhýbat se blátu a sněhu a nekoulovat se. Skoro jsem se bála dýchat.

Ubytování bylo značně socialistické. Díky bohu, že jsem si zakoupila spacák do -27 °C, neboť přes den bylo venku -5 a okna v pokoji, byť byla zavřená, působila dojmem otevřené ventilace. Pokoj byl zařízen velmi stroze, pouze postele a skříň, kterou jsme se báli otevřít. Byl cítit hnilobou, dokresloval atmosféru tragédie a nechával fantazii, aby se ubírala vlastními cestami. V koupelně tekla pouze studená voda, světlo chabě poblikávalo. Naštěstí jsme z nočního přejezdu přes zamrzlou Ukrajinu byli tak vyčerpaní, že jsme dvanáct hodin spokojeně oddychovali a nevěděli o světě. (Nebo to nebylo tou cestou?)

Toulaví psi. Průvodce nás několikrát varoval, že budeme potkávat toulavé psy. Nemáme si jich všímat, nemáme je na nic lákat, dávat jim cokoli k jídlu a hlavně se jich nedotýkat. Takové varování v prostředí Černobylu ve vás nutně vyvolá představu obrovitého vlkodava se zelenýma očima, kterému z tlamy odkapávají krvavé sliny, má vypelichanou srst a kůži plnou strupů jako památku na nesčetné souboje o potravu.

Toulaví psi v Černobylu vypadají takto:

Elektrárna. Elektrárna byla největším zklamáním, neboť až po cestě Ukrajinou jsme se dozvěděli, že se k elektrárně vůbec nepřiblížíme. V době, kdy jsme Černobyl navštívili, pracovalo se zrovna na novém sarkofágu, který bude přesunut nad původní kryt a z bezpečnostních důvodů nebylo možné ke stavbě nahlédnout. Viděli jsme ji pouze po cestě autobusem do Pripjati a pak také z nejvyššího paneláku města.

Pripjať. Samotné gró výletu. Město duchů. Město vybudované pro ty, kteří měli zasvětit svůj život práci v jaderné elektrárně. Město pro jejich rodiny a děti. Mělo jít o moderní metropoli, ve které její obyvatelé naleznou vše, co potřebují ke spokojenému životu. Obchody, nemocnici, kino, školku, školu, lunapark, přístav, sportoviště, hudební školu. Na co si jen dokážete vzpomenout. Lesk a luxus však nevydržel dlouho. Dnes je Pripjať vysídlená, vybrakovaná. V okolí se potulují pouze psi a vojáci. My jsme se zde mohli pohybovat pouze za určitých pravidel, nesměli jsme opouštět skupinu, jíst, pít, kdekoliv se opozdit, čehokoliv se dotknout. Sergej nás varoval před místy s vysokou mírou radiace. Atmosféra byla ponurá, k zemi se tu a tam snesla sněhová vločka, na mnoha místech se krčila mléčná mlha, vítr rozhoupal slabounké větvě početných stromů a hvízdal v opuštěných bytech.

Prohlédli jsme si opuštěnou mateřskou školu, základní a hudební školu, sportovní areál nebo třeba lunapark. Sergej nás také vzal na střechu nejvyššího paneláku, odkud byl rozhled na celou Pripjať.

Samoobsluha. Jestli někdy pojedete do Černobylu, určitě navštivte jediný místní obchod, malinkou samoobsluhu. Prodává zde velice stará sympatická paní a i když vy neumíte ukrajinsky a ona anglicky, přeci si hezky popovídáte. A ačkoliv obchůdek nevypadá vůbec vábně, ze stropu kape voda, na podlaze se kroutí linoleum a na vystavené salámy hladově zírá smečka psů, nakoupíte zde úplně cokoliv. Jídlo, pití, kondomy, karty, trička i kšiltovky s nápisem Černobyl.

Radar Duga. Na druhý den jsme se vypravili k dříve přísně střeženému vojenskému objektu, k radaru Duga. Ten byl vystavěn na ochranu Sovětského svazu a měl informovat zemi před mezikontinentálními střelami odpálenými na území USA (radí mi ajťák). Radar se před námi rýsoval do závratné výšky, zpola byl zahalen ranní mlhou, skrz kterou se bezúspěšně snažilo prodrat podzimní slunce. Myslím, že jsem nebyla jediná, komu se při pohledu na takové železné monstrum tajil dech.

Zpáteční cesta. Perlička na závěr. Čekání na ukrajinských hranicích se náramně protáhlo a strávili jsme tu příjemně blažených šest hodin, kdy jsme čekali na pasovou kontrolu. Zhlédli jsme dva filmy, co jsme měli na mobilu, stihli jsme se pohádat i usmířit, dojedli jsme všechny zásoby, třikrát jsme si prohlédli tam a zpět fotografie z cesty a pořád jsme čekali. Nakonec jsme „kupodivu“ úspěšně prošli hraniční kontrolou a ocitli se v civilizovanější části světa, v Polsku. Radovali jsme se však předčasně, neboť po pár hodinách náš autobus utrpěl ztrátu jakési hadičky a řidiči se jej snažili dvě hodiny opravit na krajnici silnice. Po pár dalších ujetých kilometrech pak konstatovali smrt stařičkého autobusu a vyhnali nás do studeného včera čekat na náhradní vůz.

Cesta zpět tedy byla sladkou tečkou naší romantické dovolené. Přežili jsme a těšíme se… já se těším… na další.

A to jsem potřebovala stihnout letadlo do Las Palmas.

Extra laktózový koláč s hruškami

Všechny nové začátky jsou těžké. Známe to všichni. Přestanu jíst sladké. A za všemi těmi čokoládami a tyčinkami udělám tlustou čáru poslední návštěvou cukrárny. Začnu se více hýbat. Ale počkám si na jaro, venku bude teplo a určitě začnu běhat. Přestanu prokrastinovat. Ale dneska se mi vůbec nechce z postele. Přestanu jíst mléčné výrobky. Ale dneska mám chuť na nějaký super jemný vláčný koláč.

Suroviny na korpus:

150g celozrnné pšeničné mouky

150g hladké pšeničné mouky

4 lžíce cukru

½ lžičky soli

160g másla

5 lžic vody

Suroviny na náplň:

500g mascarpone

2 vejce

vanilkový cukr

3 lžíce celozrnné pšeničné mouky

4 velké hrušky

šťáva z ½ citronu

plátky mandlí

V míse jsem smíchala obě mouky, cukr, sůl, máslo a utvořila drobenku. Po přidání vody jsem uhnětla těsto, které jsem zabalila do potravinové folie a dala na hodinu chladit do ledničky.

Troubu jsem předehřála na 180 °C, těsto natlačila do máslem vymazané koláčové formy na dno i na okraje a propíchala jej vidličkou. Pekla jsem zhruba hodinu.

Mezitím jsem si připravila náplň. Hrušky jsem oloupala a nakrájela na tenké plátky, které jsem vložila do mísy a pokapala citronem. V další míse jsem ušlehala mascarpone s vejci, cukrem a moukou.

Na upečený mírně vychladlý korpus jsem nalila mascarponovou směs, pokladla plátky hrušek a posypala mandlemi. Pekla jsem dalších 45 minut.

Koláč po vychladnutí vložte do lednice a podávejte nejlépe studený, poprášený moučkovým cukrem a s šálkem horkého kakaka.

O velrybě

První článek bych chtěla věnovat anorektičkám, bulimičkám, nespokojeným holkám a klukům a všem, které někdy napadlo zkomplikovat trochu život sobě i svým blízkým.  Bude to krátký článek a nebude v něm prostor pro fňukání a lítost. Ale díky anorexii jsem dnes tam, kde jsem.

Měla jsem období, které bylo anorektické. Měla jsem dlouhé období, kdy jsem si to odmítala přiznat. A teď mám období, kdy si vyžírám vlastní hloupost. Když žijete dva roky na nízkotučných jogurtech, knäckerbrotech, zelenině a jednou za pár měsíců potají vyžerete celou ledničku, musíte prostě počítat s tím, že se to někde projeví. Není to IN, ale chci na tomto místě poděkovat své rodině (té maminkovské a tatínkovské a také své speciální), že se mnou měli svatou trpělivost a stáli při mně i při sebevíce nesnesitelných vzteklých záchvatech.

Až po mnoha pádech do všemožných fyzických a psychických propastí jsem pochopila, že mám vážný problém a že pokud mě konečně někdo nenakopne správným směrem, natluču si hubu opravdu solidně. Tak jsem zahájila boj, nechala se potetovat a začala se učit nejen jíst ale především přijímat sama sebe, tak jak jsem. I s tím špekem na břiše.

Vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem se odhodlala místo nízkotučného jogurtu ochutnat „tučný“. Snědla jsem půl kila na posezení a připadala si jako v sedmém nebi. Tak jsem se zase postupně s brekem, vztekem, strachem a pevným odhodláním dostala k širokému repertoáru potravin. Začala jsem přibírat. Při své výšce 170 cm jsem v nejpraštěnějším období klesla na 47 kilo a připadala si tlustá a rozkydlá jako velryba. Teď se držím na 53, pořád si připadám jako velryba, ale jako velryba smířená s tím, že je velryba. Většinu mého jídelníčku tvořily mléčné výrobky. No a tím se dostávám k jádru pandy. Když dlouho nejíte, občas zvracíte, když vám prostě takhle hrábne, může se stát, že se na vás vaše tělo naštve a rozhodne se vám vrátit všechna příkoří. Vypěstovala jsem si pěkný velký reflux a k němu libovou intoleranci laktózy. Fňukala jsem nad tím, že se mi zhroutil svět, že nemůžu jogurty, kefíry, tvarohy a smetanu. Co teď budu sakra jíst? Nic? Ne, to už tu přeci jednou bylo. 

A to byl ten moment, který mě nakopl založit Speciální pandu a naházet sem recepty, pro stejný packaly co se teď plácaj v tom mizerným období, kdy se sotva naučili jíst a teď se to musí učit znovu a jinak. Takže proto tu budou recepty.

A proč tady bude taky cestování, focení, sport a jiná dobrodruženství se dočtete v dalších příspěvcích.

O mně

Jmenuju se Barbora Anna, Barboranna. 

Je mi čtvrt století, a když se mě zeptáte kolik mi je, automaticky odpovídám, že osmnáct. Zkrátka jsem se zasekla v mladém bezstarostném (?) věku. Jsem špinavě blond. Taky jsem byla peroxid. Zrzka. Tmavovláska. Vlasy pod zadek. Krátké mikádo. S ofinou, bez ofiny.

Výčet toho, co mě baví. Všechna klišé, proč se píšou blogy. Baví mě jíst, zkoušet všemožné nové recepty ačkoliv si pak nadávám, že to nedopadlo, jak jsem si vysnila, vykřikuji náhodná sprostá slova a zalykám se. Mám ráda kvalitní potraviny, vyhledávám malé obchůdky a prahnu po vůních a barvách.

Ráda fotím. Nečtu návody. Jsem věčný samouk. Mám ráda černobílé fotografie. Jsou jako knihy, sami jim vdechnete příběh, jaký chcete. Nejsou naservírované, nejsou dané.

Ano, miluji knihy, další klišé. Vůni starých zaprášených knih i těch nových, které ještě teplé sotva opustily tiskárnu. Momentálně ujíždím na severských thrillerech a hrnku silné kávy. Bez cukru. A bez mléka.

Snažím se cestovat. Pozoruji lidi, jak mluví, jak se smějí, jak se oblékají. Co jedí, jak na sebe křičí. Moje výlety jsou krátké, často spontánní, někdy skončím i v jiné zemi, než mám původně v plánu.

Sport? Minulá závislost. Dnes se učím józe, dříve jsem potřebovala vybít nahromaděnou energii na fitboxu. Uhranula mi horolezecká stěna, ale určitě byste nechtěli, abych vás jistila. Nesnáším jízdu na kole a bowling. U toho jsem úplně neschopná, jednou jsem omylem shodila všechny kuželky a od té doby ani jednu.

Přátelé. Mám svou speciální rodinu přátel, bez kterých si už nedokážu představit život. Nemusíme ani mluvit, vystačíme si se zajíkavým smíchem. Doufám, že až zemřeme, staneme se duchy a budeme společně strašit lidi.

Jsem speciální pedagožka. Učím nevidomé vidět svět.

Mám svého ajťáka. Každá speciální pedagožka by měla mít svého ajťáka.