První článek bych chtěla věnovat anorektičkám, bulimičkám,
nespokojeným holkám a klukům a všem, které někdy napadlo zkomplikovat trochu
život sobě i svým blízkým. Bude to
krátký článek a nebude v něm prostor pro fňukání a lítost. Ale díky
anorexii jsem dnes tam, kde jsem.
Měla jsem období, které bylo anorektické. Měla jsem dlouhé
období, kdy jsem si to odmítala přiznat. A teď mám období, kdy si vyžírám
vlastní hloupost. Když žijete dva roky na nízkotučných jogurtech,
knäckerbrotech, zelenině a jednou za pár měsíců potají vyžerete celou ledničku,
musíte prostě počítat s tím, že se to někde projeví. Není to IN, ale chci
na tomto místě poděkovat své rodině (té maminkovské a tatínkovské a také své
speciální), že se mnou měli svatou trpělivost a stáli při mně i při sebevíce
nesnesitelných vzteklých záchvatech.
Až po mnoha pádech do všemožných fyzických a psychických
propastí jsem pochopila, že mám vážný problém a že pokud mě konečně někdo
nenakopne správným směrem, natluču si hubu opravdu solidně. Tak jsem zahájila
boj, nechala se potetovat a začala se učit nejen jíst ale především přijímat
sama sebe, tak jak jsem. I s tím špekem na břiše.
Vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem se odhodlala místo
nízkotučného jogurtu ochutnat „tučný“. Snědla jsem půl kila na posezení a
připadala si jako v sedmém nebi. Tak jsem se zase postupně s brekem,
vztekem, strachem a pevným odhodláním dostala k širokému repertoáru
potravin. Začala jsem přibírat. Při své výšce 170 cm jsem
v nejpraštěnějším období klesla na 47 kilo a připadala si tlustá a
rozkydlá jako velryba. Teď se držím na 53, pořád si připadám jako velryba, ale
jako velryba smířená s tím, že je velryba. Většinu mého jídelníčku tvořily
mléčné výrobky. No a tím se dostávám k jádru pandy. Když dlouho nejíte,
občas zvracíte, když vám prostě takhle hrábne, může se stát, že se na vás vaše
tělo naštve a rozhodne se vám vrátit všechna příkoří. Vypěstovala jsem si pěkný
velký reflux a k němu libovou intoleranci laktózy. Fňukala jsem nad tím,
že se mi zhroutil svět, že nemůžu jogurty, kefíry, tvarohy a smetanu. Co teď
budu sakra jíst? Nic? Ne, to už tu přeci jednou bylo.
A to byl ten moment,
který mě nakopl založit Speciální pandu a naházet sem recepty, pro stejný
packaly co se teď plácaj v tom mizerným období, kdy se sotva naučili jíst a
teď se to musí učit znovu a jinak. Takže proto tu budou recepty.
A proč tady bude taky cestování, focení, sport a jiná
dobrodruženství se dočtete v dalších příspěvcích.
Žádné komentáře:
Okomentovat