Jmenuju se Barbora Anna, Barboranna.
Je mi čtvrt století, a
když se mě zeptáte kolik mi je, automaticky odpovídám, že osmnáct. Zkrátka jsem
se zasekla v mladém bezstarostném (?) věku. Jsem špinavě blond. Taky jsem
byla peroxid. Zrzka. Tmavovláska. Vlasy pod zadek. Krátké mikádo. S ofinou,
bez ofiny.
Výčet toho, co mě baví. Všechna klišé, proč se píšou blogy.
Baví mě jíst, zkoušet všemožné nové recepty ačkoliv si pak nadávám, že to
nedopadlo, jak jsem si vysnila, vykřikuji náhodná sprostá slova a zalykám se.
Mám ráda kvalitní potraviny, vyhledávám malé obchůdky a prahnu po vůních a
barvách.
Ráda fotím. Nečtu návody. Jsem věčný samouk. Mám ráda
černobílé fotografie. Jsou jako knihy, sami jim vdechnete příběh, jaký chcete.
Nejsou naservírované, nejsou dané.
Ano, miluji knihy, další klišé. Vůni starých zaprášených
knih i těch nových, které ještě teplé sotva opustily tiskárnu. Momentálně
ujíždím na severských thrillerech a hrnku silné kávy. Bez cukru. A bez mléka.
Snažím se cestovat. Pozoruji lidi, jak mluví, jak se smějí,
jak se oblékají. Co jedí, jak na sebe křičí. Moje výlety jsou krátké, často
spontánní, někdy skončím i v jiné zemi, než mám původně v plánu.
Sport? Minulá závislost. Dnes se učím józe, dříve jsem
potřebovala vybít nahromaděnou energii na fitboxu. Uhranula mi horolezecká
stěna, ale určitě byste nechtěli, abych vás jistila. Nesnáším jízdu na kole a
bowling. U toho jsem úplně neschopná, jednou jsem omylem shodila všechny
kuželky a od té doby ani jednu.
Přátelé. Mám svou speciální rodinu přátel, bez kterých si už
nedokážu představit život. Nemusíme ani mluvit, vystačíme si se zajíkavým
smíchem. Doufám, že až zemřeme, staneme se duchy a budeme společně strašit
lidi.
Jsem speciální pedagožka. Učím nevidomé vidět svět.
Mám svého ajťáka. Každá speciální pedagožka by měla mít
svého ajťáka.
Žádné komentáře:
Okomentovat