Červenec 2016, třetí rande s mým ajťákem. Bere mě na
velmi romantickou schůzku – na přednášku o černobylské havárii. Tehdy ještě asi
netušil, že nevydržím sedět na místě déle než patnáct minut a že odborným
technickým výrazům ani zbla nerozumím. Tedy… to druhé tušit mohl. Každopádně
netušil ani to, že ve svých pubertálních labilních letech jsem na internetu
narazila na Pripjať, město duchů, a zatoužila jsem jej prožít na vlastní kůži.
Pravděpodobně mě nebere vůbec vážně, když mu ve zšeřelém sále pošeptám, že
bychom si do Černobylu mohli udělat výlet, protože bez váhání odpovídá, že ano.
Září 2016. Ajťákovi došlo, že to s Černobylem myslím
vážně a lehce se orosil. Tak nevím.
Listopad 2016. Naše první romantická dovolená začíná!
V kapse nás hřejí čerstvě natisknuté pasy a peněženky máme plné hřiven.
Ajťák se po cestě učí azbuku, já sleduju dokumenty o výbuchu. Cpeme se
černobílými koláči (doufám, že jste ten vtip pochopili).
Dovolte mi, abych zde vyzdvihla ty nejzajímavější okamžiky celého výletu. Jednalo se o krátký zájezd se dvěma dny prohlídek a jedním přespáním.
Ubytování. Přísahám, že jsem celou dobu žila
v přesvědčení, že budeme spát v Kyjevě. Když jsme v Kyjevě
přesedli do ukrajinského autobusu, moje představa se rozplynula jako pára nad
hrncem. Noc strávíme v Černobylu.
(Černobyl je vesnice, která byla vystavěna u elektrárny
Černobyl, zhruba 15 kilometrů od ní. Leží v tzv. druhé bezpečnostní zóně,
která se rozprostírá do vzdálenosti 30 km.)
Projeli jsme bezpečnostní kontrolou a podepsali jakýsi dokument sepsaný v azbuce. Od místního průvodce Sergeje jsme dostali četná varování: nepokládat tašky na zem, pokud možno venku na nic nesahat, vyhýbat se blátu a sněhu a nekoulovat se. Skoro jsem se bála dýchat.
Ubytování bylo značně socialistické. Díky bohu, že jsem si
zakoupila spacák do -27 °C, neboť přes den bylo venku -5 a okna v pokoji,
byť byla zavřená, působila dojmem otevřené ventilace. Pokoj byl zařízen velmi
stroze, pouze postele a skříň, kterou jsme se báli otevřít. Byl cítit hnilobou,
dokresloval atmosféru tragédie a nechával fantazii, aby se ubírala vlastními
cestami. V koupelně tekla pouze studená voda, světlo chabě poblikávalo.
Naštěstí jsme z nočního přejezdu přes zamrzlou Ukrajinu byli tak
vyčerpaní, že jsme dvanáct hodin spokojeně oddychovali a nevěděli o světě. (Nebo
to nebylo tou cestou?)
Toulaví psi. Průvodce nás několikrát varoval, že budeme
potkávat toulavé psy. Nemáme si jich všímat, nemáme je na nic lákat, dávat jim
cokoli k jídlu a hlavně se jich nedotýkat. Takové varování
v prostředí Černobylu ve vás nutně vyvolá představu obrovitého vlkodava se
zelenýma očima, kterému z tlamy odkapávají krvavé sliny, má vypelichanou
srst a kůži plnou strupů jako památku na nesčetné souboje o potravu.
Toulaví psi v Černobylu vypadají takto:
Elektrárna. Elektrárna byla největším zklamáním, neboť až po cestě Ukrajinou jsme se dozvěděli, že se k elektrárně vůbec nepřiblížíme. V době, kdy jsme Černobyl navštívili, pracovalo se zrovna na novém sarkofágu, který bude přesunut nad původní kryt a z bezpečnostních důvodů nebylo možné ke stavbě nahlédnout. Viděli jsme ji pouze po cestě autobusem do Pripjati a pak také z nejvyššího paneláku města.
Pripjať. Samotné gró výletu. Město duchů. Město vybudované
pro ty, kteří měli zasvětit svůj život práci v jaderné elektrárně. Město
pro jejich rodiny a děti. Mělo jít o moderní metropoli, ve které její obyvatelé
naleznou vše, co potřebují ke spokojenému životu. Obchody, nemocnici, kino,
školku, školu, lunapark, přístav, sportoviště, hudební školu. Na co si jen
dokážete vzpomenout. Lesk a luxus však nevydržel dlouho. Dnes je Pripjať
vysídlená, vybrakovaná. V okolí se potulují pouze psi a vojáci. My jsme se
zde mohli pohybovat pouze za určitých pravidel, nesměli jsme opouštět skupinu,
jíst, pít, kdekoliv se opozdit, čehokoliv se dotknout. Sergej nás varoval před
místy s vysokou mírou radiace. Atmosféra byla ponurá, k zemi se tu a
tam snesla sněhová vločka, na mnoha místech se krčila mléčná mlha, vítr
rozhoupal slabounké větvě početných stromů a hvízdal v opuštěných bytech.
Prohlédli jsme si opuštěnou mateřskou školu, základní a
hudební školu, sportovní areál nebo třeba lunapark. Sergej nás také vzal na
střechu nejvyššího paneláku, odkud byl rozhled na celou Pripjať.
Samoobsluha. Jestli někdy pojedete do Černobylu, určitě navštivte jediný místní obchod, malinkou samoobsluhu. Prodává zde velice stará sympatická paní a i když vy neumíte ukrajinsky a ona anglicky, přeci si hezky popovídáte. A ačkoliv obchůdek nevypadá vůbec vábně, ze stropu kape voda, na podlaze se kroutí linoleum a na vystavené salámy hladově zírá smečka psů, nakoupíte zde úplně cokoliv. Jídlo, pití, kondomy, karty, trička i kšiltovky s nápisem Černobyl.
Radar Duga. Na druhý den jsme se vypravili k dříve přísně střeženému vojenskému objektu, k radaru Duga. Ten byl vystavěn na ochranu Sovětského svazu a měl informovat zemi před mezikontinentálními střelami odpálenými na území USA (radí mi ajťák). Radar se před námi rýsoval do závratné výšky, zpola byl zahalen ranní mlhou, skrz kterou se bezúspěšně snažilo prodrat podzimní slunce. Myslím, že jsem nebyla jediná, komu se při pohledu na takové železné monstrum tajil dech.
Zpáteční cesta. Perlička na závěr. Čekání na ukrajinských hranicích se náramně protáhlo a strávili jsme tu příjemně blažených šest hodin, kdy jsme čekali na pasovou kontrolu. Zhlédli jsme dva filmy, co jsme měli na mobilu, stihli jsme se pohádat i usmířit, dojedli jsme všechny zásoby, třikrát jsme si prohlédli tam a zpět fotografie z cesty a pořád jsme čekali. Nakonec jsme „kupodivu“ úspěšně prošli hraniční kontrolou a ocitli se v civilizovanější části světa, v Polsku. Radovali jsme se však předčasně, neboť po pár hodinách náš autobus utrpěl ztrátu jakési hadičky a řidiči se jej snažili dvě hodiny opravit na krajnici silnice. Po pár dalších ujetých kilometrech pak konstatovali smrt stařičkého autobusu a vyhnali nás do studeného včera čekat na náhradní vůz.
Cesta zpět tedy byla sladkou tečkou naší romantické dovolené. Přežili jsme a těšíme se… já se těším… na další.
A to jsem potřebovala stihnout letadlo do Las Palmas.
Žádné komentáře:
Okomentovat